Z tuku a města

Na výstavě Z tuku a města představuje Ana de Almeida nové dílo, jež vzniklo na základě jejího dlouhodobého uměleckého zájmu, a zároveň na základě výzkumu, který podnikla v Ústí nad Labem během letní rezidence. Jedná se o sérii ručně vyráběných mýdel čítající sto kusů, do kterých je zakonzervován archivní materiál spojený s bývalou továrnou Schichtových závodů a pozdějších Severočeských tukových závodů (Setuza). Ana se řadí k umělcům a umělkyním, které se vztahují k umělecké strategii archivního impulzu, tak jak ji v roce 2004 definoval Hal Foster. Je tím myšlena práce s uměleckým dílem využívající archivní materiál jako zpřítomnění historické informace. Důležitým aspektem je také reinterpretace a dovyřčení „velkých dějin“. Ana de Almeida, o generaci mladší umělkyně s rozsáhlými teoretickými znalostmi, rozšiřuje toto uvažování o nové perspektivy. Nejvýraznějším prvkem jejího uměleckého přístupu je samotná destrukce archivního materiálu – tím, že ho umělkyně stříhá, deformuje a fragmentarizuje. Zároveň jsou však archiválie zakonzervovány do trvanlivého materiálu, který mění jejich fyzikální a chemické vlastnosti – do bloků z glycerinu, barviva a aromat – tedy do mýdel. Do svého teoretického uvažování také Ana de Almeida zahrnuje úvahy o archivu jako o mocenském nástroji. Například tím, že archivuje části obyčejné suti z demolované budovy v areálu zmíněných průmyslových závodů a povyšuje je na důležité artefakty srovnatelné s fragmenty antických chrámů nebo jiných archeologických nálezů. To souvisí s historickou a společenskou změnou, kterou naše středoevropská společnost v současné době zažívá – s postindustriálním přelomem, při němž vnímáme zásadní změnu týkající se výroby, práce, konzumerismu a dalších aspektů.

Továrna na Střekově přes sto let ovlivňuje strukturu města i kvalitu života jeho obyvatel s pozitivními i negativními dopady. V době průmyslového rozvoje a se zásadní změnou pracovních podmínek zakladatel-průmyslník Johann Schicht a jeho potomci vybudovali ve městě občanskou vybavenost – polikliniku, lázně, jesle, knihovnu a pro své pracovníky i obytné domy. Po zestátnění podniku výroba pokračovala a nadále zaměstnávala velké množství nově usazeného obyvatelstva. I národní podnik Setuza spolčoval své zaměstnance a umožňoval jim realizovat „nadstavbu“, a to především při akcích Revolučního odborového hnutí, pod které spadala organizace oslav Mezinárodního dne žen, mikulášských nadílek nebo dětských táborů. ROH však zajišťovalo a schvalovalo např. i provoz amatérského divadelního spolku Severotuk, později úspěšného Malého divadla. Po privatizaci podniku v 90. letech minulého století provoz postupně zanikal, přesto donedávna do města vnášel ekologickou zátěž projevující se zejména zhoršenou kvalitou ovzduší. Průmyslová výroba ovocných šťáv, mýdel, zubních past a jedlých tuků ovšem dalece přesahuje hranice města. Jádrový olej, který je jednou z hlavních složek hygienických produktů, se do Ústí nad Labem dovážel především přes Holandsko z kolonizovaných zemí. Pěstování základní suroviny má za následek ekonomické, ekologické, a především sociální katastrofy globálního významu. Na pozadí politických a technologických změn a zanikající výroby se proto v současné době navracíme k přemýšlení o ekologické udržitelnosti, domácí ekonomice i celkovém dopadu průmyslové výroby na podobu společnosti. Tyto okolnosti umělkyně Ana de Almeida zohlednila výběrem archivního materiálu, který zakomponovala do uměleckého díla. V práci lze nalézt zásadní inverzi – uvnitř továrny na Střekově se vyráběla mýdla (hlavní výrobní artikl). Ana de Almeida ovšem prezentuje v artefaktech továrnu se všemi jejími sociálními, architektonickými i historickými aspekty uvnitř mýdel. Hlavními aktivními prvky, které jsou v mýdlech zakomponovány, jsou obrazové materiály – fotografie z výročních zpráv, stilly z filmových archivních materiálů, originální reklamy a další tiskové materiály spojené s marketingem výrobků, a také hmotné artefakty – vlastní industriální výrobky, kopie Schichtovy kuchařské knihy, originály upomínkových předmětů, původního tuku určeného k produkci a již zmíněné suti ze zbourané budovy.
Dílo vystavené v Domě umění Ústí nad Labem by však mohlo být nahlíženo prizmatem dalších teoretických a uměleckých přístupů – jsou v něm zakódovány otázky genderu, environmentální a postkoloniální tendence a další hlediska, která lze zahrnout pod kritické teorie.

Ana de Almeida (1987, Portugalsko)
Umělkyně s českou a portugalskou národností žije a pracuje ve Vídni. Ve své umělecko-výzkumné práci kriticky zkoumá širší historické a makroekonomické souvislosti, které utvářejí evropský prostor. Politický a sociální vývoj v Československu a podobnosti či odlišnosti s vizuální, ale i politickou kulturou v Portugalsku začala zpracovávat na základě fotografického archivu svého otce, který v rámci socialistické výměny pobýval v Praze jako student v letech 1978–1987. Obrazový materiál uschovaný v krabici od bot byl základním stavebním kamenem pro Anin výzkumný projekt, v němž se zabývá dalšími specifickými symboly a znaky, které se pojí převážně s revolučním obdobím v Portugalsku (tzv. Karafiátová revoluce) a se Sametovou revolucí v Československu. Dosavadní poznatky využila na výstavě Karafiáty a Samet – Umění revoluce v Portugalsku a Československu pořádané v roce 2019 v Galerii hlavního města Prahy. Zde například apropriovala významné symboly revolučních hnutí a transformovala je do podoby objektu. Její text s historickým přesahem byl také publikován v katalogu k výstavě. Po ukončení magisterského programu Kritická studia pokračuje v doktorském programu na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde vyučuje spolu s teoretikem a kritikem Diedrichem Diederichsenem teoreticko-praktický seminář. Ana de Almeida byla v letech 2017–2019 Junior Fellow v IFK – Mezinárodním výzkumném centru kulturních studií ve Vídni. V roce 2021 získala státní stipendium od rakouského ministerstva kultury pro umělce zaměřené na multimediální tvorbu.

Výstavní projekt vznikl za finanční podpory Bundesministerium Kunst, Kultur, öffentlicher Dienst und Sport.

Foto: Filip Trubač