Úžas – tak akorát moc velké okno někam a nikam

Spolupráce Jakuba Vrby, českého umělce působícího v Rakousku, a Lukase Marxta, Rakušana, jenž se etabloval na mezinárodní umělecké scéně, se vyvíjí od roku 2015. Ve společné práci působí jako průzkumníci, stopaři a pionýři a filmově zachycují prostředí v odlehlých krajinách, ale i v lokalitách, které jsou pro ně důvěrně známé. Marxtovým hlavním vyjadřovacím prostředkem je filmové zpracování konkrétních prostorů. Jakub Vrba se ve své volné tvorbě vyjadřuje spíše performativním a postkonceptuálním způsobem a pracuje s různými médii. Spojením těchto dvou přístupů tak autorská dvojice vytváří videoperformance, které jsou charakteristické svou formou i výpovědí. Ve společných experimentálních filmech zachycují autoři výstavy Úžas – tak akorát velké okno někam a nikam místa, která nesou různé konotace – historické, sociální, ekologické i ekonomické. V první řadě se ale v jejich práci objevuje zájem o hledání prostoru a času prostřednictvím technického obrazu. Ve smyslu pojmu „posthistorie“, jak jej vykládá Vilém Flusser, se tvůrci k výše zmíněným souvztažnostem v díle Untitled (Sehr zentral und teilerschlossen), které bylo realizováno v ústeckém letním kině, primárně nevztahují. Vzdávají se kritického hodnocení kontextů a zaměřují se v deleuzovském pojetí „transcendentálního empirismu“ především na vizualizaci a uvědomování si osobní zkušenosti s prostorem a jeho vnímáním. Při sledování filmu si divák díky zinscenovaným performativním akcím, v nichž umělci využívají pyrotechniku a filmový kouř, může uvědomovat výjimečný prostor letního kina jinak než při běžném fyzickém zážitku.

Ačkoliv se letní kino nachází v centru města a dokáže pojmout až 14 000 diváků, ve všedním čase je místo velmi klidné (což navazuje na uvažování a ztvárnění předchozích autorských děl). Tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč se umělci rozhodli svůj film zrealizovat v této lokaci. Díky naddimenzovanému měřítku hlediště i jeviště tak mohli Marxt a Vrba zkoumat hypotetickou kolektivní i vlastní individuální zkušenost s prostorem. V části filmu totiž jednoznačně převládá pohled jedince (vyjádřen postavou v pohybu). Pak se ale záběr ustálí a ve filmu tak vyzní prázdnota obrovského prostoru, který by mohl být sdílen komunitně. Také fakt, že kino je až na chybějící projekční techniku zcela udržované, a přesto neslouží svému účelu, je fascinující. Jako by místo čekalo na to, až se zaplní a ožije. Do jisté míry tím autoři sledují utopický a idealistický moment. Záleží na společnosti, zda bude mít snahu obnovit komunitní sdílení prostoru. Dalším důvodem vedoucím k rozhodnutí pro natáčení v letním kině byla skutečnost, že autory zajímá samotná filmová projekce. Je to ostatně vidět na jejich přístupu k prezentaci vlastních snímků.

Způsob projekce v Domě umění Ústí nad Labem na vybudovanou projekční plochu odkazuje k objektovosti díla. Projekce se tak stává artefaktem ve fyzickém prostoru. V době, kdy se mnoho umělecké produkce prezentuje v online prostředí, je tento počin výjimečný. Zhlédnutí nově vzniklého díla je možné i díky dispozici výstavního prostoru, který Dům umění Ústí nad Labem dočasně využívá. Součástí výstavy je také experimentální projekce, která se uskuteční každou středu a sobotu od 18 hodin. Budou na ní postupně představeny jak předchozí společné práce autorské dvojice (Beautifully maintained and well located, 2021; dvoukanálová videoinstalace In a beautiful and quiet location, 2015), tak samostatná díla. Umělecké práce jsou tedy viditelné z veřejného prostoru před Domem umění Ústí nad Labem. Především experimentální projekce však poukazuje na ztížené podmínky expozice během pandemických opatření a metaforicky vyjadřuje nejasnost a nečitelnost, která doprovází současnou společenskou situaci.

Na historické a další sociální souvztažnosti tvůrci primárně poukazovat nechtějí, přesto si z kurátorského hlediska (a z hlediska občana žijícího v těchto souvislostech) dovolím kontextualizovat dílo právě v geopolitické rovině. Areál letního kina (dříve Park kultury a oddechu) byl vybudován v padesátých letech 20. století – v dobách tvrdého stalinismu. Odpovídala tomu i produkce, která byla v kině prezentována (vedle filmové projekce i opera, opereta a masová hudební produkce). Kulturní program sloužil převážně (až na uvolněná šedesátá léta) k prezentaci státním zřízením a jeho kulturní politikou tolerované nebo podporované umělecké produkce. V areálu kina se například odehrálo několik ročníků trampského a folkového festivalu Porta. Majoritní společnost folkovou a trampskou subkulturu přijímala jako subverzivní vůči totalitárnímu politickému systému, přitom ale byla například právě Porta organizována Socialistickým svazem mládeže. I při idealistickém uvažování o prostoru, které by mohlo do komunity vnést moment společně sdíleného času a kulturních hodnot, je důležité uvědomovat si prvotní záměr a historické souvislosti, které stály u vzniku tohoto místa. Výstava Úžas – tak akorát velké okno někam a nikam tedy volně navazuje na výstavní projekt Mo(nu)mentální topografie, který uspořádala Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v roce 2018 a při němž umělci a umělkyně reagovali převážně na lokální historický a politický kontext.

Výstavní projekt vznikl za finanční podpory Bundesministerium Kunst, Kultur, öffentlicher Dienst und Sport.

Foto: Filip Trubač