Selfdesign: Chapter II – Once upon the Time

Uvědomit si prázdnotu a nízkost. Oprostit se od velkých idejí. Smířit se se smrtelností a zánikem jako s jednou z nejpřirozenějších zásad světa. Pomíjivost, nicota, marnost a marnivost jsou základní témata, kterými se Ľubica Mildeová ve své tvorbě zastoupené na výstavě Self-Design: Chapter II–Once Upon the Time… zabývá. Tato témata zde reprezentuje hned několik autoportrétů, což vyznívá poněkud nelichotivě – nicota a marnost zastoupená sebou samou. Ale umělci se o toto téma začali směle zajímat už v dobách renesance – Albrecht Dürer vytvořil během života několik autoportrétů počínaje kresbou něžné tváře, kterou vytvořil ve svých třinácti letech. Za nejkomplexnější je však považován Autoportrét v kožichu, v němž sám sebe zachytil ve zbožštěné stylizaci do podoby Krista. Na jednu stranu umělec podléhá apoteóze v naději, že se zániku vyhne, a přece jen skrze své dílo přetrvá navěky (Dürerovi se to daří pět staletí), na druhou stranu si uvědomuje svoji smrtelnost a hříšnost. Nejvýrazněji je to patrné v jeho obraze Vanitas – laškovně se usmívající stařeny, jež jednoznačně nese rysy Dürerovy tváře. Oproti marnivosti patrné v Dürerových autoportrétech o sto padesát let později zpracovává jiný mistr – Rembrandt van Rijn – zvláště ke sklonku života už jen marnost. Jeho podobizny jsou smířlivější. Však se marnosti věnoval i v jeho době tak rozšířeným zpodobněním – zátiším s lebkami, přesýpacími hodinami, vadnoucími květy, hnijícím ovocem, hudebními nástroji a kartami. Autoportrét měl zásadní vliv i na současnou teorii umění – jedna ze základních esejí kritických teorií Reprezentace, přivlastnění a moc vychází z interpretace Velázquezovy podobizny zachycené pohledem královského páru na obraze Dvorní dámy.

S vývojem reprodukovatelného obrazu a dalších technologií se však mění míra a dostupnost sebe(re)prezentace. Nejen ve virtuálním, ale i v reálném prostoru se prohlubuje krize identity a schopnost člověka uchopit integritu bytí, a především vede ke krizi bytostné odpovědnosti člověka ke světu a za svět, i ke ztrátě odpovědnosti k sobě a za sebe. Abychom lépe pochopili příčinu tohoto prohlášení, dovolím si použít úvodní pasáž Havlovy významné eseje, v níž právě o krizi identity uvažuje: „Uvědomil jsem si nedávno při jakési televizní reportáži z kravína, že kráva už není zvíře: je to stroj, který má své ,vstupy‘ /jadrná krmiva/ a své ,výstupy‘ /mléko/, který má svůj výrobní plán a svého strojníka […] člověk uchopil svět tak, že ho de facto ztratil; podmanil si ho tak, že ho zničil…“ Tento příklad by se dal alegoricky přenést i na mnohými pečlivě spravovaný a hýčkaný virtuální prostor. Jenže v něm se vstupy, výstupy, správcem výrobního plánu i strojníkem stáváme my sami. Stáváme se produkty. Jedním z nejcharakterističtějších dokladů jsou personalizovaná videa, která si můžete objednat na přání od své oblíbené celebrity. Od ekonomie pozornosti se touha po dokonalém self-designu a jeho uznání přesouvá do tržní sféry, a tak si za 690 USD můžete poslechnout vzkaz třeba od Briane Coxe, který vás odkáže do patřičných mezí, Chrise Notha (Pan Božský ze Sexu ve městě – OMG), anebo vám za podstatně nižší částku pošle zprávu tenistka Petra Januskova (na promo videu se hezky dívá, ale nemluví).

Při současném vzestupu a vývoji sociálních sítí je uživatel touto komunikační strategií přehlcen. Pevné tělo se rozpouští do jednotlivých bitů a skládá se do plytké, zbytečné a sprosté vizuální zahrady plné plevele, která bují a prorůstá skrz obrazovky až do našich nejintimnějších prostor. Ľubica na fenomén transformace ze subjektu na objekt ve své tvorbě kriticky reaguje například zneužitím technologií – filtrů běžně využívaných pro zlepšení image, nebo naopak modifikací a degradací vstupních dat – selfie pro vytváření objektů ve tvaru bust/krajinných prvků technikou fotogrammetrie a následně frézovaných do styroduru CNC frézou.
S tvorbou Ľubici Mildeové je neoddiskutovatelně spjata teorie mladé dívky – symetrická tvář, velké oči, krásné vlasy, plné rty. Společnost ji/ho/je nutí do stavu být komoditou. Ačkoliv „dívka“ touží po tom být šťastná, úspěšná a obdivovaná, a tak se také v reálné i virtuální společnosti prezentuje, ve skutečnosti je symbolem a zároveň objektem „neviditelné“, ale o to hrůzostrašnější totální války, kde je předmětem konfliktu způsob ovládání forem života v rozvinuté konzumní společnosti. Ľubica si je tohoto konfliktu dobře vědoma: realisticky zpracované keramické busty v centrální části expozice nad stavem tohoto bytí pláčou. Autorka tímto novým dílem také rozšiřuje a rozvádí téma své disertační práce – kult intimity. Vždyť co může být intimnějšího, než se dát všanc a prezentovat se jako bytost, která má strach, trápí se a cítí bolest?

Důležitý fenomén propojující self-design a kult intimity je na výstavě zastoupený kryptoportrétem. V autorčině pojetí se jedná o intimní, osobní prostor představený manuálně vyhotovenými objekty symbolizujícími kopce či hory, do jisté míry však i falus. Pro Ľubicu Mildeovou jsou v tomto díle opět důležité principy apoteózy umělce ve smyslu božstva, které designovalo svět. Autorka se tímto přístupem začala zabývat během studijního pobytu v Bělehradě, kde využívala standardní elementární sochařsko-modelářský princip – ztracenou formu. Postupně se ale technika a materiál rozšiřovaly. V cyklu Personal Landscapes vidíme vedle sádrových objektů i objekty z glazované i naturální keramiky, kašírované kopce z papírmašé, ze silikonu, pokryté akrylovými barvami, aplikacemi, chytrou plastelínou a dalšími výtvarnými prostředky. Každý z nich nám předává zprávu o jednotlivostech. Zároveň je důležité všímat si celku, na němž můžeme sledovat autorčinu „osobní krajinu“, ale i principy, které se opět vztahují k designérské praxi. Ľubica zkoumá mutace mezi sochařstvím a designem dokladované estetizovaným dekorativně pompézním vzhledem a kumulaci „výrobků“, jež opět odkazuje na její zájem o principy trhu a spotřeby.

Součástí celkové instalace je i dřevěná pyramida, oproti exaltovaným cyklům autoportrétů nabízející možnost prázdnoty a kontemplace. Ale skutečně se v prázdném a rádoby zenovém bodu dokážeme oprostit od přepjatých artefaktů a vidiny plačící dívky? A je nám jí spíše líto, nebo máme pocit uspokojení nad bolestí, která může být větší než ta naše?
Abychom ale nepodléhali pouze jednostrannému nihilistickému pohledu na stav identity a intimity ve vztahu k proměňujícím se a expandujícím novým typům komunikace a uvažování o sobě samém, zmíním několik poznámek ze současného výzkumu. Digitální antropoložka Marie Heřmanová ze Sociologického ústavu AV ČR výše zmíněný entropický pohled vyvrací. Podle ní nejsou sociální sítě démonickým prostředkem, který nás zbavuje svobodné vůle a jsme vůči němu zcela bezmocní. Vymezuje se vůči brutálnímu technologickému determinismu, který narušuje naši pozornost, polarizuje společnost a odvádí člověka od odpovědnosti k sobě samému. Sociální sítě definuje jako nástroj, k němuž musíme přistupovat odpovědně a ve smysluplném vztahu ke svému okolí. Ľubica Mildeová je ve vztahu k sobě samé a ke světu zodpovědná. Právě tím, že skrze svou uměleckou tvorbu na tyto společenské a ontologické jevy upozorňuje.

Realizace byla podpořil Fond na podporu umenia

Foto: Filip Trubač