enfant perdu VS enfant terrible

V dosavadní umělecké tvorbě Ivarse Gravlejse (Riga, 1979) je přítomná subverze vůči systému, autoritám a vážnosti obecně. Prostředky, které k tomuto uměleckému vyjádření využívá, se často podobají pubertálnímu vzdorovitému chování a vedou k recesivním, (sebe)ironickým a provokativním uměleckým výstupům. Na výstavě enfant perdu VS enfant terrible v Domě umění Ústí nad Labem je tento přístup jednoznačně patrný. Zároveň výstava navazuje na Gravlejsův disertační výzkum na Akademii výtvarných umění v Praze, který se týká klaunství a kontextualizuje v rámci tohoto fenoménu tvorbu ruského umělce Avděje Ter-Oganjana, s nímž byl Ivars po dobu Ter-Oganjanova pražského pobytu v osobním i profesním styku. Nejprve působil Ivars Gravlejs jako Avdějův asistent, později spolupracovali na několika výstavních projektech (např. Shit in Art, Galerie „36“, Olomouc nebo Angle of perception of visual information in contemporary time, Gallery Kytka). Ivars také kurátorsky připravil Avdějovu retrospektivu V prdeli (Tranzitdisplay, Praha, 2014). Jak sám umělec podotýká, postupně se jejich společné aktivity prolnuly natolik, že si lidé z uměleckých kruhů začali plést jejich jména – mysleli Avděje, říkali Ivars, a naopak.

Bylo tedy nasnadě, že si Gravlejs jako hlavní výzkumný cíl zvolil mapování a kontextualizaci Avdějevovy tvorby. Ostatně destruktivní, nekonvenční a zároveň humorné rysy (do jisté míry shodné i s produkcí klaunů) jsou jedním ze základních principů uvažování obou autorů. V této souvislosti se často kriticky vyjadřují k institucionálním a společenským normám a projevují odpor k autoritám (stejně jako v koncentrované podobě klauni). Oba autoři pracují s různými médii. Převažuje však forma performance, v níž působí jako protagonisté nebo jako autoři konceptuální podstaty díla ztvárněného jinými umělci anebo přáteli. Tento konceptuální přístup je patrný v Ivarsových fotografických a filmových dílech již v jeho juvenilní tvorbě z 90. let. V jeho rané práci je do jisté míry zdokumentován étos postsocialistické země, což je patrné např. z fotografického zpracování plechovek od limonád a piva, které v dětském světě symbolizovaly propojení se západním světem a zároveň sloužily jako cenná komodita (Ivars svůj první fotoaparát získal výměnou za deset plechovek ze své sbírky). Fotografie z cyklu Scream and Flash (1995) z tohoto období byly zařazeny na skupinovou výstavu Performance in Photography (Tate Modern, 2016). Principy, jež uplatňoval během dětství a dospívání v lotyšské Rize, jsou zjevné v pozdější i aktuální tvorbě – a to především důraz na hravost, drzost a provokaci v jeho performancích, videích, instalacích a fotografiích. Humor, ale i zesměšňování jsou patrné i v závažněji míněných cyklech. Při tak fádní činnosti, jako je nakupování (Shopping Poetry, 2012–2019), nebo v uměleckém cyklu fotografií fotoaparátů, založeném na výzkumném principu, kde Gravlejs odkazuje k jedné ze základních tezí mcluhanovské mediální teorie (The Medium is the Message, 2008), bychom humor nehledali. Pro Gravlejsovu tvorbu je však při vhodně zvolené interpretaci a percepci humor charakteristický. Autor ovšem pracuje i s dalšími principy uplatňovanými v současném umění – například s apropriací, a to jak komerčních fotografií (Forevers, 2007), tak fotografií uživatelů sociálních sítí (Latvian Boys and Girls, 2006), filmových sekvencí (PAT & MAT, 2011–doposud), nebo dokonce filmových softwarů. Ve videu La-La (2007) totiž například uplatnil efekt v softwaru iMovies, jehož využití musel dodatečně obhajovat před pořadateli festivalu, na němž dílo získalo druhou cenu. Vedle provokace, hravosti a do jisté míry amatérského zpracování je v tomto díle patrný konceptuální přístup při práci s médiem. Dalším charakteristickým prvkem, který se objevuje právě i v díle La-La, je v Ivarsově uměleckém přístupu opakování jednotlivých záznamů nebo myšlenek. V kontextu Deleuzova uvažování o principu časovosti a repetice ve filmovém díle neznamená opakování nedostatek umělecké invence, ale dalo by se považovat za jedno z Gravlejsových trvalých a neutuchajících východisek. Provokováním a cíleným oslovováním náhodně vybraných lidí-kolemjdoucích zapojuje autor do svých performancí i širší veřejnost, a to např. v cyklu Excuse me, could you take a picture of me (2005). Také v uměleckém projektu Mobile (2007) je zachycen jeho performativní přístup vybízející k participaci – návštěvníkům různých výstavních síní ukazoval na mobilním telefonu záznam autorského pornografického filmu. Dětské nebo pubertální „zlobení“ a vzdorovité jednání se objevuje v tvorbě Ivarse Gravlejse velmi často. Na výstavě enfant perdu VS. enfant terrible tento přístup shrnuje v nově vzniklé videokoláži i v práci s výstavním prostorem. Vnější i vnitřní prostor Galerie 2 v Domě umění Ústí nad Labem přizpůsobil autor prezentaci svého díla navzdory epidemiologickým opatřením a výstava je tak přístupná divákům v rámci veřejného prostoru. Nedílnou součástí výstavního projektu je i performance, která s odkazem na peep show dává nahlížet divákům do barvitého světa očekávání a zklamávání Ivarse Gravlejse.

Text byl v upravené verzi publikován ve Flash Art Czech & Slovak Edition, No. 59

Foto: Filip Trubač

Grafika: Adéla Bierbaumer & Ivars Gravlejs & Barbora Hájková